Člověk slintající touhou po respektu, člověk hospitalizovaný a vydaný na pospas lékařské vědě a její do sebe zahleděné objektivizující řeči, získal od výzkumníků ze sekce sociální psychiatrie NUDZu další podněty k přemýšlení. Jak se cítí při pohledu do zrcadla člověk, který je na videu popírán a zesměšňován?

clovek slintajici velky

Mezi nejčastější vedlejší příznaky léků patří strnulost pohybů a mimiky. Zkuste se projít po léčebně nebo zajděte na návštěvu na téměř libovolný pavilón, s lidmi s otevřenými ústy a zkoprnělým pohledem se zde zaručeně setkáte. Z několika rozhovorů s mými přáteli, kteří přechodně takovými projevy také trpí, vyplývá, že si to velmi dobře uvědomují a trápí je to. To však neznamená, že se jich mohou o své vůli zbavit nebo že se jedná o jejich pochybení. Konec konců, takový obraz duševní nemoci je i v mnoha filmech o duševním zdraví a do značné míry vypovídá o reálném stavu, i když je snad někdy mírně nadsazen.

Výzkumníci z NUDZu se rozhodli v rámci destigmatizační kampaně vytvořit video, které bude tento jev nepokrytě popírat. Jedná se tedy o vědomou mystifikaci? Není k uvěření, že by se v NUDZu nesetkávali s pacienty, kteří trpí tímto obtěžujícím komplexem vedlejších příznaků. K čemu je tedy dobré, když najdete pár dobře vypadajících a dobře se pohybujících lidí s duševní nemocí, a necháte je před kamerou křepčit? Bylo primárním motivem šokovat? Ale koho? Snad ty, kteří nevěří, že je možné s duševní nemocí žít vcelku běžně. Pokud totiž předpokládáme, že lidé s duševním onemocněním skutečně jsou stejní jako ostatní, osten tohoto zamýšleného šoku působí trochu otupěle. Nakonec může takové video způsobit, že se budou lidé trpící vedlejšími příznaky léků cítit uraženi.

Představme si takový paradoxní klip o popáleninovém centru nemocnice, nebo o životě nemocných rakovinou. Vyberme si pár věcí, které jsou těžké a zároveň příznačné, a pokusme se je popřít. Výsledkem bude groteska, podobně sžíravá jako video z NUDZu, jen její neuctivost bude všem okamžitě zjevná. Protože však lidé často duševně nemocnými pohrdají, nemají ani citlivost pro to, jak odhalit despekt k nim. „Šokovat“ tím, že mohou mít duševně nemocní normální mimiku, a zároveň snižovat ty, kteří s ní mají trápení, je vlastně skrytým posílením stigmatu.

Na obranu výzkumníků z NUDZu je nutno přiznat, že jejich (de)stigmatizační video je velmi sledované a že už to samo vyžaduje řemeslně dobrou práci. Zvolili pravděpodobně takové vyznění, které bude divácky nejatraktivnější. Oslovili videem velkou řadu lidí a bezpochyby některé z nich podnítili k pozitivnějším úvahám o lidech s duševním onemocněním, obzvlášť pokud tito lidé předtím „házeli všechny do jednoho pytle.“