Nedávno jsem začala pracovat na recepci u vojáků. Dostala jsem se tam přes obyčejný inzerát na internetu a šlo to docela rychle. Pozvali mě na pohovor a za den mi volali, že mě přijímají a od dubna jsem nastoupila. Je to hotel, kam buď jezdí cizinci třeba z NATO, nebo tam jsou trvale ubytovaní vojáci, kteří třeba pracují u Hradní stráže nebo jezdí s těma velkejma autama. Původně to bylo formulované na zkrácený úvazek, ale bylo to 40 hodin týdně. Bála jsem se, že přijdu o důchod, ale vyjednala jsem si se zaměstnavatelem, že budu mít asi 32 hodin na smlouvu. Tím pádem mi nechali důchod III. stupně, teď mi ho dokonce prodloužili. Když jsem byla v nemocnici, nebyla jsem na tom totiž dobře. Slintala jsem tam a tak.

„S předsudky se moc nesetkávám, lidi to berou tak, že někdo má špatnej tlak, někdo má schizofrenii. “

Peníze se mi hodí. Já mám psa a chci se osamostatnit, a jak jsou to ty vojáci, tak tam ty platy nejsou nijak závratné, takže to dohromady dává to, co má normální člověk. Můj zaměstnavatel ví, že pobírám invalidní důchod, řekla jsem mu, že mám schizofrenii. Pro něj je to ale lepší, než kdybych měla chromou ruku. Necítím z jeho strany žádné předsudky, vidí to, co dělám, jak se chovám. Kolegyně nebo pokojské, co mě vídají, jsou taky úplně v pohodě. Já mám tedy štěstí, že mám výborného psychiatra, který mi mění léky, jednáme o tom, aby to bylo co nejlepší, aby mi to sedělo. Je tam ale jedna pokojská, která má maniodepresi a ta je špatně léčená. Já docházím do Psychiatrického centra Praha a ona je jen u nějaké ambulantní psychiatričky a ta jí dává strašný dardy, takže ona povleče třeba dvě postele za půl hodiny a musí si sednout, je vyřízená.

Studovala jsem nejdřív tři roky uměleckej gympl, pak jsem měla první ataku a potom jsem se rozhodla, že si dodělám všeobecnej dálkově a maturovala jsem z biologie, ze zeměpisu, z angličtiny a češtiny. Předtím jsem dělala v grafickém studiu, taky recepční ale jen brigády a na míň hodin. A pak jsem pracovala pro jednu advokátku, a to jsem jí dělala spíš asistentku než recepční. Tady potkávám převážně Čechy, ale občas se tam objeví i cizinci a jsou tam třeba týden, takže se hodí, že mluvím anglicky. Učila jsem se ještě asi dvanáct let německy, ale je mi to proti srsti, takže to nepoužívám.

Mému onemocnění předcházely stresy ve škole a z toho, že se rozvedli naši a do toho jsem dost hulila trávu. Měla jsem hroznou mánii, přestala jsem spát, vážila jsem v těch šestnácti asi třicet kilo a teprve pak si mamka všimla, že se mnou něco je. Nejdřív si myslela, že beru drogy, ale když viděla, že nespím a nejím, tak zavolala záchranku. A to jsme měli zrovna řízky a já jsem jim je hrozně nabízela a oni říkali, vy vypadáte normálně, ale asi normální nejste, když takhle pořád lítáte a nespala jste čtyři dny. Tak mě odvezli a pak už se to vezlo. Dali mě na příjem do Bohnic a tam jsem strávila měsíc. Bohužel, bylo mi šestnáct, ale dali mě na dospělý oddělení, na tu sedmadvacítku, a to bych fakt nikomu nepřála. Začala jsem si tam zpívat, ostatní začali zpívat se mnou, a bylo tam rázem veselo, což tam samozřejmě být nemělo. Tak jsem strávila několik dní na samotce, a to fakt není hezký, poškrábaný stěny jak z nějakýho hororu, takový malinký okýnko. A postel na kolečkách. Říkala jsem si, nebudu spát u tý stěny, tak jsem ji odbrzdila a dala jsem si ji doprostřed, pak jsem si lehla, že si konečně schrupnu po těch čtyřech dnech, a oni přišli a dali mi injekci a týden si nepamatuju.

Lucie24Recepcni velkyKdyž jsem se vrátila, řekla jsem o své nemoci jenom asi třem lidem a ostatní viděli prostě jenom, že usínám při hodinách, protože jsem se nemohla soustředit, kognitivní funkce šly úplně do háje. Zkoušela jsem to ještě rok a pak jsem se rozhodla, že si to budu muset dodělat dálkově. Po maturitě jsem pak měla další relaps. Předtím jsem se hrozně učila, začala mě hodně bavit ta biologie. Upnula jsem se na ten výkon, takže jsem fakt odmaturovala. Když mi řekli výsledky, tak jsem nešla nikam slavit, i když jsem měla ohromnou radost, protože jsem cítila ten deficit. Tehdejší přítel měl byt, tak mě tam pozval a zamknul mě tam na týden a já jak jsem nemohla ven a chtěla jsem si to už jít užít, tak mi z toho zase ruplo. Asi se to projevilo hlavně tím, že jsem se pořád dívala na filmy a ty jsem si vztahovala k sobě, třeba film Slepota, a mně to najednou začalo šrotovat. A pak jsem byla hospitalizovaná znovu asi na měsíc, ale už jsem byla na tom PCP, což byl velký rozdíl. Jsou tam kapacity, a když se člověk zeptá, tak mu to vysvětlí
odborně. A tam mě právě přesvědčili, abych nehulila, což od té doby držím.

Potom jsem se přihlásila na zemědělku, na aplikovanou ekologii, tam jsem zkoušela být rok, ale nevyhovovalo mi to tam. Tak jsem si řekla, že zkusím nějaké řemeslo a našla jsem si na úřadu práce kurz pro floristky. Takže jsem sice kvalifikovaná floristka, ale nesehnala jsem žádné místo v oboru, protože všude chtěli někoho staršího.

Jak se pracuje s duševní nemocí? Myslím si, že je důležité si dát nějaký režim, třeba ráno se nasnídat, byť by to byl jenom banán. Ty léky lépe působí, když se člověk nasnídá, a když někdo snídá kafe a cigára, tak je to blbý. Potom si dát ten oběd, a když se člověk cítí ve stresu nebo je unavený, tak třeba na chvíli zavřít oči, být v klidu. Důležité je, aby člověk bral dobré léky. Například ta pokojská má dva léky a vůbec s tím není schopná pracovat.

Co se týče samotné práce, nevyžaduji žádnou zvláštní podporu, chodím tam pravidelně, a jak jsem tam jen tři dny v týdnu, tak je to celkem v pohodě. To, že jsou to dvanáctky, mi nevadí. Já mám doma psa, takže když přijdu domů, rychle se převléknu a běžím se psem, o víkendu chodím plavat nebo na výstavy a různé akce, takže tím se nabíjím.

Můj pracovní den vypadá tak, že ráno vstávám v šest, jdu tak na třičtvrtě hoďky se psem, pak se nasnídám, vysprchuji, vezmu si léky a vyrazím do práce, kde mám být v osm. Tam si teprve uvařím to kafe, sednu si, vyndám si bloček, odebírám karty a klíče nebo půjčuju, ale to je třeba pět minut a pak mám deset minut zase klid, koukám se na internet na zprávy nebo si kreslím. Po obědě se začnou ubytovávat lidi, takže to je vždycky platba, dát jim klíče, říct jim ty možnosti a popřát příjemný pobyt. Člověk je najedený, už se něco udělalo, takže se na ně směje. To trvá tak od půl druhé do čtyř až pěti hodin, někteří přijíždí v no ci, protože třeba jedou z daleka, ale to já už nezažiju, protože v osm končím. Pak v těch šest sedm přijde taková černá knížka, kam všechno napíšu, ty kódy, šarže, takový hezký vypisování, to mě baví.

Přemýšlela jsem o tom, že bych chodila na kurz arteterapie. Mám zkušenost i z pohledu toho nemocného a chodila jsem na ten umělecký gympl, tak by to snad šlo. Ale je to dost drahé. To jsem to konzultovala i s psychiatrem, on se vždycky směje, když tam jsem, jako že jsem výborně zaléčená, ať už tam nelezu... ale viděl mě i v těch „stavech“. Do budoucna bych nejradši s mamkou, která je účetní, měla nějaké malé květinářství s dekoracemi a tak. Ale jít dneska do podnikání, to je riziko.

„Život je fakt hezkej, tak proč ho nežít.“

Nemoc mě určitě i obohatila. Je to zajímavá zkušenost. Mám deprese, když se léčím, a předtím mám hodně pozitivní mánie a vždycky mě něco napadne. Život je fakt hezkej, tak proč ho nežít.

S předsudky se moc nesetkávám, lidi to berou tak, že někdo má špatnej tlak, někdo má schizofrenii. Myslím si, že zaměstnavatelé by měli vědět o duševní nemoci svých zaměstnanců, protože když se ten stav zhorší, člověk z toho vypadne, musí být třeba nějakou dobu doma, brát víc léků, takže to nemá cenu to skrývat.

 

Fokus Praha se už od roku 1990 věnuje podpoře lidí s duševním onemocněním a snaží se v mnoha ohledech a rovinách pomáhat těmto lidem zapojit se do společnosti a nacházet smysluplné uplatnění. Zaměstnání patří k jedné z významných složek na cestě k seberealizaci a vnímání sebe sama nikoliv jako pacienta, ale jako člověka. Pomáhat nalézat a udržet si zaměstnání - to je smyslem Týmu podpory zaměstnávání Fokusu Praha. Nabízíme podporu ve dvou rovinách. Jednak je to přímá pomoc našim klientům – lidem se zkušeností s duševním onemocněním a v druhé řadě servis zaměstnavatelům, kteří chtějí poskytnout práci.

V průběhu roku 2014 sesbírali pracovníci Fokusu Praha příběhy lidí s duševním onemocněním, jejichž hlavním motivem je práce. Všichni lidé mají své potřeby – chtějí někam patřit, mít své vlastní zázemí, rodinu, mít pocit, že mají ve svém životě nějaký smysl. Jednou z možných cest jak se zapojit do společnosti a moci si obstarat všechny své potřeby, je práce. Jednou z možných cest jak se zapojit do společnosti a jak získat peníze, je práce.

Příběhy mohou být inspirací nejen pro lidi s duševním onemocněním, ale také pro nás ostatní, kdo zdravotní znevýhodnění nemá- me. Inspirací pro nás mohou být zejména v projevené vůli zapojit se zpátky do společnosti. Můžeme se proto v tomto neobvyklém světle podívat sami na sebe a uvědomit si, že jsou lidé, kteří potřebují podporu od společnosti, státu i zaměstnavatelů.

Jak se v příbězích dočtete, mohou se tito lidé stát platnými pracovníky a dá se říct, že v podstatě v jakémkoli zaměstnání. I přesto, že je společnost dosud plná předsudků vůči lidem se zdravotním znevýhodněním a vůči lidem s duševním onemocněním obzvláště, najdete v příbězích ukázku toho, že jsou mezi námi a mohou být prospěšnými osobami v naší společnosti.

Inspirativní čtení přejí pracovníci Týmu podpory zaměstnávání, Fokus Praha.

Všechny fotografie jsou ilustrační.