Do Fokusu jsem se dostal v roce 2007. Měl jsem dlouhodobější problémy s hledáním práce a tušil jsem, že normální práci neseženu. V tu dobu jsem chodil do denního stacionáře v Bohnicích k jedné paní doktorce, a ta nám dala materiály na různé chráněné dílny a organizace: Fokus, Greendoors, Baobab, a říkal jsem si, že by to mohla být dobrá šance. Tak jsme se jednou vydali s rodinným příslušníkem do Prahy, a když jsme stáli před dveřmi jedné té organizace, tak jsem váhal, zda mám do toho Fokusu jít, a pak jsem říkal, tak já to tedy zkusím, tak jsme šli do Fokusu Břevnov, tam nás uvítala taková slečna, dala nám materiály, bylo to příjemné, doporučila mě do Komunitního týmu Podskalí, tam mi řekli, že bych mohl do chráněné dílny nebo do Cedry (Centrum denních rehabilitačních aktivit – sociálně terapeutická dílny). Já jsem chtěl spíš pracovat, než rehabilitovat, ale ještě jsem nevěděl do jaké chráněné dílny. Zatím jsem tedy chodil každý týden do Cedry. Tam se můj stav trochu zlepšil, protože jsem tam chodil hrát šachy, což bylo moc fajn.

Honza35IT velkyMezitím jsem obvolával ty chráněné dílny a dostal jsem kontakt na CHD Trojský vršek, kam mě vedoucí té dílny vzala, i když už neměli místo. Ze začátku to nebylo nic moc, protože jsem musel navlékat korálky, což bylo dost náročné. Pak jsem se dostal k lepší práci, broušení, pájení, a pak už to začínalo být docela fajn. Taky jsem se seznámil s těmi lidmi. Pracoval jsem tam asi tři roky, než nastalo velké stěhování do Svatoplukovy ulice, kam jsem potom chodil ještě asi dva roky. Začal jsem si hledat normální zaměstnání, ale bohužel moc příležitostí nebylo. Sice jsem chodil na pohovory, ale ty zaměstnavatele moc nezajímalo, co mi je, bylo těžké s nimi komunikovat. Oni nabízeli pouze hlavní pracovní poměr za vysokou mzdu, ale měli na mě vysoké požadavky. Mně by stačil menší plat, kratší pracovní doba, ale o tom se se mnou nikdo nebavil, takže jsem žádnou práci nenašel.

Práci jsem si většinou hledal sám doma na internetu, občas mi pomohl někdo z rodiny. Půl roku jsem potom chodil do Komunitního týmu Fokusu na Invalidovně, odkud mě nasměrovali do Komunitního týmu Podskalí a do Týmu podpory zaměstnávání (dále jen TPZ). Sice se mi napřed nechtělo, říkal jsem si, že to nezvládnu, že je lepší zůstat v té dílně, ale nakonec jsem se rozhoupal a půlrok předtím, než měla končit chráněná dílna, jsem začal docházet na schůzky s Petrem Špačkem do TPZ. Připravili jsme životopis, hledali jsme firmy, a když už se blížil konec té dílny, měl jsem štěstí, že jsem mohl chvíli pracovat v jedné neziskové organizaci a vyzkoušet si, jak se dělá s počítači. Byla to dobrovolnická práce, nakonec jsem tam chodil až čtyři hodiny týdně. Chodil jsem tam asi dva nebo tři měsíce a zjistil jsem, že ty počítače dělat můžu.

„Ten důležitý impulz přišel z TPZ.“

Bylo dobré, že jsem v té chráněné dílně vydržel takovou dobu, mělo to svůj smysl, ale jsem rád, že jsem tam nezůstal. Věděl jsem, že mám na víc, tak jsem se snažil hledat práci v oboru, který jsem dříve studoval. Počítače mě bavily odmalička, věnoval jsem se jim od raných let, mám v nich největší zkušenost. Tak jsem si říkal, že by asi nemělo smysl hledat jiný obor, že bych se asi neuplatnil. Chce to prostě mít dlouhou přípravu, člověk nemůže skákat z jednoho oboru do druhého. Možná bych mohl dělat nějakou administrativní práci, ale to se mi zdálo škoda, takže jsem zkusil ještě ty počítače.

Ten důležitý impulz přišel z TPZ. Já jsem si sice předtím práci hledal, ale nebylo to intenzivní a je hrozně těžké, když s tou firmou mám komunikovat přímo já, který mám ty zdravotní problémy. Lepší je, když mi nějaká organizace pomáhá řešit věci, na které já se bojím zeptat nebo ta firma se bojí zeptat. Ta organizace je takový prostředník a dává mi i ten impulz práci hledat. Když člověk pracuje sám doma a pořád je to stereotypní, nemůže nic najít, tak je to hrozně těžké. Lepší je chodit do nějakého týmu nebo mezi lidi, sdílet s nimi zkušenosti a posunout se takhle dál.

Nakonec se nám podařilo vyjednat tréninkové místo v jedné počítačové firmě. Ze začátku to bylo hodně těžké, protože je to firma na vysoké úrovni, má i vysoké nároky na lidi, takže je těžké se tam zapasovat. Zpočátku jsem chodil do helpdesku, kde jsem jim pomáhal dělat šanony, skládal jsem různé kartony. Pak si pro mě vymysleli jinou práci, opisoval jsem sériová čísla všech počítačů. Dali mi tam jednu kolegyni, která mi s tím pomáhala, a obešli jsme celou firmu, takže jsem se tam seznámil se všemi lidmi.

To bylo neplacené místo, zpočátku jsem tam chodil jednou týdně, pak dvakrát. A později mi nabídli, že bych tam mohl pracovat na poloviční úvazek jako testér. Bylo to velké rozhodnutí, ale nakonec jsem to nějak zvládl a nastoupil jsem jako zaměstnanec. Několik prvních dní jsem potřeboval asistenci. Když jsme tam s Petrem Špačkem přišli poprvé, bylo to těžké, protože jsem musel skládat nějaké testy z bezpečnosti a kdybych tam byl úplně sám, tak nevím, jak bych to zvládl. Byly to opravdu náročné testy, a když jsem nevěděl, obrátil jsem se na Petra. Ne že by mi poradil, ale věděl jsem, že v tom nejsem sám, že mám nějakou pomoc. Po pár dnech už jsem chodil sám, ale Petr mi občas pomáhal telefonicky, třeba když se řešila nová smlouva.

„Bylo to velké rozhodnutí, ale nakonec jsem to nějak zvládl a nastoupil jsem jako zaměstnanec.“

Co se týče mojí pracovní náplně, dělám tam několik věcí. Přidělují mi takovou jednodušší práci, testuji internetové stránky, většinou podle nějakých scénářů, kde je přesně napsáno, co se má otestovat. Já napíšu, jestli je to v pořádku, a když přijdu na nějakou chybu, tak to musím zadat do systému a pak se to dál řeší. Pracovní doba je pevná, čtyři hodiny denně. Nemám žádné výhody, úlevy, musím tam chodit jako všichni ostatní, akorát že to mám jen na půl dne. Můj manažer ví, že mám zdravotní znevýhodnění – duševní onemocnění, tak se mi snaží přizpůsobit tím, že mi dává lehčí práci. Ale když je mi špatně, musím si vzít dovolenou, ale zaměstnavatel mi v tom vychází vstříc. Taky se tam dá výjimečně vzít „home office“, že člověk pracuje z domova, ale lepší je chodit do té práce.

Ze začátku jsem v té počítačové firmě měl problémy se soustředěním, bylo těžké sledovat kontext těch slov na monitoru. Ale to se zlepšilo, už jsem si zvykl, tenhle problém už skoro nemám. Taky jsem měl problém, když tam bylo hodně lidí, když byl velký hluk na pracovišti. Takové nepříjemné pocity, jako že to člověka ohrožuje. Ale to už jsem si taky zvykl. Ze začátku jsem míval problémy i se spaním, ale teď jsem se naučil mít pravidelný režim, a když chodím spát v jeden čas, pomáhá mi to usnout. Ta únava je menší, když se dostatečně vyspím. Možná to zní zvláštně, myslím ale, že je dobře, že můj zaměstnavatel ví o mém zdravotním znevýhodnění.

Co bych doporučil dalším lidem s duševním onemocněním, kteří hledají práci? No určitě nějakou organizaci, která jim s tím pomůže. Sice se to někdy může zdát zbytečné, ale fakt nastanou situace, kdy je člověk sám na ty problémy krátký. Určitě je dobré, když sami vyvinou nějakou iniciativu a sami si hledají místo. Ale je to strašně těžké, protože teď je doba založená na individualitě, každý se musí starat sám o sebe. Prorazit sám je hrozně těžké.

Vzhledem k tomu onemocnění žádné velké plány nemám, spíš se snažím využít toho, co mám teď. Vím, že těžko budu dělat nějakého vedoucího pracovníka, na to se prostě necítím. Pokud bych třeba ztratil tuhle práci, snažil bych se hledat jinou práci v oboru, pokračovat se zaměřením, co dělám teď. Pokračuji v tom, kde jsem skončil před onemocněním. Takže je to dobré, zatím je to dobré.

 

Fokus Praha se už od roku 1990 věnuje podpoře lidí s duševním onemocněním a snaží se v mnoha ohledech a rovinách pomáhat těmto lidem zapojit se do společnosti a nacházet smysluplné uplatnění. Zaměstnání patří k jedné z významných složek na cestě k seberealizaci a vnímání sebe sama nikoliv jako pacienta, ale jako člověka. Pomáhat nalézat a udržet si zaměstnání - to je smyslem Týmu podpory zaměstnávání Fokusu Praha. Nabízíme podporu ve dvou rovinách. Jednak je to přímá pomoc našim klientům – lidem se zkušeností s duševním onemocněním a v druhé řadě servis zaměstnavatelům, kteří chtějí poskytnout práci.

V průběhu roku 2014 sesbírali pracovníci Fokusu Praha příběhy lidí s duševním onemocněním, jejichž hlavním motivem je práce. Všichni lidé mají své potřeby – chtějí někam patřit, mít své vlastní zázemí, rodinu, mít pocit, že mají ve svém životě nějaký smysl. Jednou z možných cest jak se zapojit do společnosti a moci si obstarat všechny své potřeby, je práce. Jednou z možných cest jak se zapojit do společnosti a jak získat peníze, je práce.

Příběhy mohou být inspirací nejen pro lidi s duševním onemocněním, ale také pro nás ostatní, kdo zdravotní znevýhodnění nemá- me. Inspirací pro nás mohou být zejména v projevené vůli zapojit se zpátky do společnosti. Můžeme se proto v tomto neobvyklém světle podívat sami na sebe a uvědomit si, že jsou lidé, kteří potřebují podporu od společnosti, státu i zaměstnavatelů.

Jak se v příbězích dočtete, mohou se tito lidé stát platnými pracovníky a dá se říct, že v podstatě v jakémkoli zaměstnání. I přesto, že je společnost dosud plná předsudků vůči lidem se zdravotním znevýhodněním a vůči lidem s duševním onemocněním obzvláště, najdete v příbězích ukázku toho, že jsou mezi námi a mohou být prospěšnými osobami v naší společnosti.

Inspirativní čtení přejí pracovníci Týmu podpory zaměstnávání, Fokus Praha.

Všechny fotografie jsou ilustrační.