Na psychiatrii jsem třináct let, od patnácti, to bylo na dětské psychiatrii v Motole. Dostal jsem se tam tak, že jsem ve škole nepracoval a neposlouchal. Byl jsem tam měsíc. Paní doktorka P. mi určila paranoidní schizofrenii. Pak jsem se vrátil do školy, chodil jsem na střední školu. Zase jsem nějak nepracoval a nechtěl jsem brát léky. To byla podle mě ta nemoc. Tak jsem tam šel podruhé.

Vojtech35 velkyZnám skoro všechny prášky. Risperdal, Zyprexu, Fluanxol, Moditen, Haloperidol, Leponex, Abilify a další. Vím, jak reagujou, jsou v tom dost rozdíly. Risperdal se dává hlavně dětem, to jsem dostal hned v tom Motole. Potom jsem byl nějak unavený. Potom Zyprexa, to jsem se přejídal, tam nabere člověk asi třicet kilo. Tu už neberu. Jak jsem odmítal léky, tak jsem dostal injekční Fluanxol. Nejlepší byl asi ten Leponex. Musím říct, že po lécích je mi dobře. Člověk zapomene ty špatné myšlenky.

Taky mi dávali elektrošoky, celkem sedmkrát. Uspali mě, pak mě probudili a já si nic nepamatoval... Jednou jsem se vzbudil a nemohl si vzpomenout na svoje křestní jméno, věděl jsem jenom příjmení. Paměť se pak obnovuje málo, asi za měsíc už jsem si na něco vzpomínal. Jméno mi museli říct.

 

Moje nemoc se projevovala tak, že jsem viděl pestré barvy. V lese jsem viděl kamarádku, ale nebyla tam. Dneska už jsem lepší, ty barvy už nevidím...

V sedmnácti jsem byl poprvé na psychiatrii na Karláku. Tam byl takový dospělejší přístup. Akorát já jsem nechtěl brát léky, tak mě občas přikurtovali a dali mi je. Ani nevím, proč jsem ty léky nechtěl brát, teď už je beru. To byla ta nemoc, podle mě.

„Musím říct, že po lécích je mi dobře. Člověk zapomene ty špatné myšlenky.“

Pak jsem propadl ze střední školy v učebním oboru, chodil jsem po třídě a neposlouchal jsem. Tak jsem byl podruhé na Karláku. Celkem jsem tam byl pětkrát. Měl jsem tam kamaráda Péťu, se kterým jsem si rozuměl. Dvakrát nebo třikrát jsme tam byli hospitalizovaní spolu. Měl taky paranoidní schizofrenii, jako já. Hráli jsme spolu ping pong. Na terapii jsme uklízeli v parku. Já jsem uklízel pomalu a ten terapeut říkal, uklízejte nebo vám to napíšu do karty...

Chodil jsem taky do stacionáře. Tam jsem se bavil s těmi pacienty a s doktorkou. A dřív jsem chodil do dalšího Fokusu, co je pod Vyšehradem, kousek od praktické školy, kterou jsem dodělal. A dělal jsem andělíčky ve sklářské dílně v Boně. Pak jsem doplňoval zboží v Tescu, odtud mě vyhodili. Já jsem jim řekl, že mám paranoidní schizofrenii, to bude asi tím. Kdybych to neřekl, tak by na to přišli, a to by byla hrůza, tak jsem to řekl hned. Já to vždycky řeknu radši hned... Pak jsem šel do Billy, tam mě ten ředitel chtěl nechat, byl to asi hodný ředitel. Ale já jsem dělal strašně pomalu, tak jsem podal výpověď, protože to nešlo, to by mně tam platil za nic. Tady, v dílně Hvězdáři, teď vystřihuji andělíčky, křidýlka. A dělám tu hvězdy z perlánu. Cítím se tu víc doma.

 

Sedum příběhů o zkušenosti s duševní nemocí bylo sesbíráno v letech 2012 a 2013 v rámci propagační činnosti Fokusu Praha za účelem rozšíření povědomí o problematice duševní nemoci za hranice světa odborníků v oblasti péče o duševní zdraví. Nicméně k jejich publikaci došlo až nyní, kdy byly přičleněny k dalším sedmi příběhům vzniklých v rámci projektu Pinel a sepsaných na základě rozhovorů s klienty Fokusu, kteří si úspěšně našli práci na otevřeném trhu. Na rozdíl od novějších příběhů, které jsou zaměřeny na oblast práce, jsou tyto příběhy formulovány obecněji. Otázky, které byly v rozhovorech kladeny klientům, byly otevřenější a více se nechaly vést samotným vyprávěním. Jejich cílem bylo získat celkovou představu o životě dotyčného člověka a o tom, co pro něj duševní nemoc znamená - kdy a jak vypukla, co se tím všechno změnilo, jak se projevovala a v neposlední řadě také jestli kromě všech představitelných i nepředstavitelných negativ přinesla i něco dobrého.

Cílem tohoto projektu bylo přiblížit duševní nemoc očím laika a alespoň částečně ji zbavit stigmatu, kterým je stále silně zatížena. Lidé postižení duševní nemocí se od ostatních jistě v mnohém liší. Na druhou stranu to, co může z dálky vypadat nepochopitelně, se může při bližším pohledu stát smysluplným - duševní nemoc tak jen v intenzivnější formě ukazuje problémy a témata, s nimiž se v konečném důsledku nějak potýkají všichni - smutek, strach, osamění, smrt ... Snad tyto příběhy čtenářům pomohou na jedné straně překonávat propast mezi světem duševně nemocných a zdravých a zároveň poznat, že mezi lidmi, kteří duševní nemocí trpí, je tolik rozdílů jako uvnitř jakékoli jiné skupiny lidí.

Všechny fotografie jsou ilustrační.