z rozhovoru z 27. 11. 2012

Do dvaceti let jsem měl úplně normální život – práci, kariéru, přítelkyni. Potom jsem šel na vojnu, kde mě jednoho dne zmlátili a znásilnili. Šel jsem do nemocnice, a když jsem se uzdravil, šel jsem zpátky do služby. O znásilnění jsem ale nikomu neřekl. Chvíli všechno vypadalo normálně. Vojnu jsem dokončil, pak ale přišly noční můry. Abych je zaplašil, začal jsem se po nocích potloukat po barech a nakonec jsem začal hrát automaty. Pořád jsem si ale nepřipouštěl, že bych měl nějaké psychické problémy, jen jsem si řešil ty noční můry.

Radim40 velkyStupňovaly se konflikty s matkou, až mě jednou vyhodila z domu. Odjel jsem na Moravu, tam jsem se za poslední peníze opil v hospodě a potom jsem se naprosto bezmyšlenkovitě pokusil o sebevraždu. Tak jsem se poprvé ocitnul na psychiatrii. Tam jsem si popovídal s paní doktorkou o všem možném a ona došla k tomu, že mým problémem je, že jsem závislý na au- tomatech a že bych se s tím měl léčit. O skuteč- ném důvodu, proč jsem se chtěl zabít, jsme jí neřekl, a tak jsem se dalších pět nebo šest let léčil, aniž bych komu řekl, proč hraju. V mezi- čase jsem se ještě dvakrát pokusil o sebevraž- du. Potom mi kvůli automatům a drobné kriminalitě pohrozili nucenou hospitalizací, a tak jsem přestal hrát.

V té době jsem začal řešit podstatu svých problémů a našel jsem jednu psycholožku, jíž dodnes velice důvěřuji a které jsem se tenkrát jako prvnímu člověku svěřil s tím, co mě trápilo. Asi po deseti letech se pak začalo léčit to, co se léčit mělo. Věci se obrátily k lepšímu, přestěhoval jsem se do Prahy, našel si partnerku a práci.

Ale pak jsem jednou potkal toho, kdo mi to na té vojně udělal a problémy se vrátily - noční můry a úzkost a k tomu se přidaly hlasy - nejdřív jsem jim nevěnoval pozornost, ale byly stále častější a protivnější. Skončil jsem zase v léčebně, přestal vydělávat a přítelkyně si našla někoho jiného. Pak jsem byl střídavě na ulici, na ubytovnách a v léčebně.

„I když problémy setrvávají a nikdy nevím, co bude za týden, v poslední době se otevírají nové možnosti.“

V té době jsem objevil Fokus, kde mi hodně pomohli najít novou důvěru v lidi a v sebe – dostal jsem práci v Café na půl cesty, kde jsem také potkal spoustu zajímavých lidí. I když problémy setrvávají a nikdy nevím, co bude za týden, v poslední době se otevírají nové možnosti – teď pracuji jako barman na chráněném místě v restauraci, kde jednou paní vrchní zmínila, že bych eventuelně časem mohl jít i na pozici vrchního. *

* Dodatek z 15. 1. 2015: pan Radim se potom skutečně na nějakou dobu stal vrchním, byť se ze zdravotních důvodů potom vrátil k pozici barmana.

 

Sedum příběhů o zkušenosti s duševní nemocí bylo sesbíráno v letech 2012 a 2013 v rámci propagační činnosti Fokusu Praha za účelem rozšíření povědomí o problematice duševní nemoci za hranice světa odborníků v oblasti péče o duševní zdraví. Nicméně k jejich publikaci došlo až nyní, kdy byly přičleněny k dalším sedmi příběhům vzniklých v rámci projektu Pinel a sepsaných na základě rozhovorů s klienty Fokusu, kteří si úspěšně našli práci na otevřeném trhu. Na rozdíl od novějších příběhů, které jsou zaměřeny na oblast práce, jsou tyto příběhy formulovány obecněji. Otázky, které byly v rozhovorech kladeny klientům, byly otevřenější a více se nechaly vést samotným vyprávěním. Jejich cílem bylo získat celkovou představu o životě dotyčného člověka a o tom, co pro něj duševní nemoc znamená - kdy a jak vypukla, co se tím všechno změnilo, jak se projevovala a v neposlední řadě také jestli kromě všech představitelných i nepředstavitelných negativ přinesla i něco dobrého.

Cílem tohoto projektu bylo přiblížit duševní nemoc očím laika a alespoň částečně ji zbavit stigmatu, kterým je stále silně zatížena. Lidé postižení duševní nemocí se od ostatních jistě v mnohém liší. Na druhou stranu to, co může z dálky vypadat nepochopitelně, se může při bližším pohledu stát smysluplným - duševní nemoc tak jen v intenzivnější formě ukazuje problémy a témata, s nimiž se v konečném důsledku nějak potýkají všichni - smutek, strach, osamění, smrt ... Snad tyto příběhy čtenářům pomohou na jedné straně překonávat propast mezi světem duševně nemocných a zdravých a zároveň poznat, že mezi lidmi, kteří duševní nemocí trpí, je tolik rozdílů jako uvnitř jakékoli jiné skupiny lidí.

Všechny fotografie jsou ilustrační.