Vždycky jsem vyprávěl, že svůj život rozděluji na dvě etapy a sice tu dobu do mých patnácti nebo šestnácti let a tu dobu, co byla potom, do mých třiceti. V době, kdy jsem šel na gympl, jsem zkoušel alkohol a potom hned trávu. Nešlo mi ani tolik o tu euforii, fascinovalo mě to jako prostředek změny vnímání. A pak, aniž bych věděl, do čeho jdu, jsem s kámošem vyzkoušel LSD, a to bylo úplně něco jiného, než jsem čekal, bylo to něco nepředstavitelného. Pamatuji si, že jsem si tehdy říkal, že lidi jsou blbí, že neberou LSD, že by všichni měli, říkal jsem si: „To je paráda, je to levný, nevzniká fyzická závislost, nemusíš si to píchat, jsou to milióntiny gramu! Jediný, co hrozí je, že někdo může zešílet, to je jediný, co se ti může stát...“

Vždycky mi vadilo, že jsem byl na tom tripu třeba jenom čtyři hodiny a vždycky, když jsem se ráno probudil, tak jsem měl úplně vyčištěnou hlavu, úplně jsem zapomněl na to, co bylo ten den předtím. Tehdy jsem si říkal, že bych si hrozně přál, abych byl v tom světě napořád. A to se mi nakonec podařilo - skutečně jsem po jednom hororovém tripu šel spát a ráno jsem se probudil a zjistil, že jsem se z něj nevrátil... A takhle to bylo druhou noc, třetí noc, týden, měsíc, rok a já jsem byl pořád z nějakých třiceti procent na tripu. A velice brzo mi došlo, že tohle jsem ale vůbec nechtěl. Bylo to jako Pandořina skříňka, kterou jsem otevřel, ono to vyskákalo a já jsem zjistil, že to nejde dát zpátky. To jedno jediné nebezpečí jsem naprosto podcenil a teď jsem najednou viděl, že moje psychika vůbec není tak pevná, jak jsem si myslel. Něco se ve mně jakoby urvalo a já jsem nechápal, co se to se mnou stalo. Byl to počátek nějaké nové cesty, nového života, dostal jsem se do jiného, děsivého světa.

„V současnosti mám takový otevřený systém, jako že zároveň nemocný jsem a zároveň nejsem.“

Nejdřív jsem se s tím snažil vypořádat sám a myslel jsem, že to samo odezní. Asi od šestnácti do dvaceti jsem byl jakoby ve zlém snu. Těch prvních pět let pro mě byl největší problém v neporozumění sobě a v izolovanosti. Vyčerpávalo mě, že jsem si svým způsobem ‚pokurvil‘ život, bylo to jako kdybych přišel o obě nohy, nebo minimálně o jednu. Měl jsem změněné vnímání svého těla, jako kdybych se díval na nějakého robota, různé polohalucinogenní stavy, aury za věcmi, struktury v texturách, viděl jsem tam ksichty, i když jsem de facto nevěřil tomu, že tam jsou. Vnímal jsem jinak svůj hlas, takové odcizení, depersonalizace, zvláštní barevnost... Prostě totálně změněné vnímání, které ve mně vyvolávalo úzkost, protože jsem nevěděl, co se děje.

Petr31 velkyInformace jsem neměl skoro žádné a měl jsem dost omezený repertoár interpretací, které byly zúžené na nějakých pár hesel jako ‚vyleptanej mozek‘ nebo ‚šílenství‘. Nebyl jsem schopen to definovat. Na to vnímání, kterému jsem nerozuměl, se začaly navalovat další stresy, a asi po pěti letech jsem úplně zhavaroval a poprvé skončil na psychiatrii. Díky psychoterapiím a kontaktům s psychiatry se mi rozšiřovalo spektrum těch pojmů. Také jsem začal navazovat přátelské vztahy s lidmi, s kterými jsem se mohl bavit o těchto duševních věcech. Narazil jsem na jednu kamarádku, která mě zasvětila do Junga. Ten pro mě představoval první jazyk od nějakých dvaceti jedna let, který to, co se mi dělo, smysluplně popisoval.

V poslední době se mi ale zase všechny pojmy a příběhy, které jsem si vytvořil, začaly rozpadat, a já se navracím k té prazákladní otázce, co je to vlastně duševní nemoc. Nemám konstantní názor na svět nebo na sebe. Já sám vůči těm svým stavům pendluji od interpretací čistě biologických přes západně psychologické až po východně filozofické. V současnosti mám takový otevřený systém, jako že zároveň nemocný jsem a zároveň nejsem.

Člověk nad spoustou pojmů a stereotypů už nepřemýšlí, spíš ho uvězňují. Najednou jsem pocítil veliké štěstí, když jsem si uvědomil, že se můžu nad jazykem pozastavit a hrát si s ním pomocí toho nádherného nástroje výtvarného umění, pr orážet tím, jak nějakou sbíječkou. Člověk môže meditovat nad úplně běž nými věcmi.

Takové pojmy jako šéf, práce, duševně nemocný, psychiatrická léčebna nebo jedu nakoupit, to je něco, co člověk každý den vyslovuje a vůbec se nad tím nepozastaví. A přitom to v sobě skýtá takovou hloubku. Jak je to vlastně celý buď komický nebo zvláštní nebo zábavný nebo smutný, paradoxní, absurdní!

„Svým způsobem jsou pro mě z dlouhodobého hlediska nejzásadnější moje selhání. Vytěžím z toho takovou prazvláštní sílu.“

To, co se mi děje, je nemoc v tom smyslu, že je mi blbě a je mi třeba tak blbě, že musím do blázince a že mě uznali jako ze dvou třetin neschopného práce. Na druhou stranu to přináší i něco pozitivního. Pro mě to je skoro už taková banalita, ale možná je to ta nejdůležitější věc. Svým způsobem jsou pro mě z dlouhodobého hlediska nejzásadnější moje selhání. Vytěžím z toho takovou prazvláštní sílu. Tyhle „egoprohry“ u mě přirozenou formou pěstují shovívavost nebo schopnost vcítění. Uvědomuji si, v kolika věcech jsem kdy selhal, jsou to takové mezilidské maličkosti, ale vím, že to jsou moje limity. A pak vnímám, že jsme vlastně všichni na stejné lodi...

 

Sedum příběhů o zkušenosti s duševní nemocí bylo sesbíráno v letech 2012 a 2013 v rámci propagační činnosti Fokusu Praha za účelem rozšíření povědomí o problematice duševní nemoci za hranice světa odborníků v oblasti péče o duševní zdraví. Nicméně k jejich publikaci došlo až nyní, kdy byly přičleněny k dalším sedmi příběhům vzniklých v rámci projektu Pinel a sepsaných na základě rozhovorů s klienty Fokusu, kteří si úspěšně našli práci na otevřeném trhu. Na rozdíl od novějších příběhů, které jsou zaměřeny na oblast práce, jsou tyto příběhy formulovány obecněji. Otázky, které byly v rozhovorech kladeny klientům, byly otevřenější a více se nechaly vést samotným vyprávěním. Jejich cílem bylo získat celkovou představu o životě dotyčného člověka a o tom, co pro něj duševní nemoc znamená - kdy a jak vypukla, co se tím všechno změnilo, jak se projevovala a v neposlední řadě také jestli kromě všech představitelných i nepředstavitelných negativ přinesla i něco dobrého.

Cílem tohoto projektu bylo přiblížit duševní nemoc očím laika a alespoň částečně ji zbavit stigmatu, kterým je stále silně zatížena. Lidé postižení duševní nemocí se od ostatních jistě v mnohém liší. Na druhou stranu to, co může z dálky vypadat nepochopitelně, se může při bližším pohledu stát smysluplným - duševní nemoc tak jen v intenzivnější formě ukazuje problémy a témata, s nimiž se v konečném důsledku nějak potýkají všichni - smutek, strach, osamění, smrt ... Snad tyto příběhy čtenářům pomohou na jedné straně překonávat propast mezi světem duševně nemocných a zdravých a zároveň poznat, že mezi lidmi, kteří duševní nemocí trpí, je tolik rozdílů jako uvnitř jakékoli jiné skupiny lidí.

Všechny fotografie jsou ilustrační.