Narodil jsem se u Apolináře. To jsem jako dítě mohl rovnou koukat na ten blázinec na Karlově, to je hned naproti. Tenkrát jsem ovšem ještě netušil, co se odehraje v mém životě. Asi do čtyř let jsem bydlel s tatínkem a maminkou ve vile, to mi ještě bylo blaho. Ale potom přišel rozvod. Otec měl brašnářskou dílnu a chtěl, aby tam matka pracovala zadarmo. A to se nelíbilo mojí babičce a dědečkovi, matčiným rodičům. Otec neměl svou tchýni rád, říkal jí Baba Jaga. To ona prý mohla za rozvod. Potom jsem bydlel s matkou a s prarodiči na Vinohradech. Otce jsem později občas vídal, to mi bylo tak deset nebo dvanáct. Dával mi kolekce, co dostával zadarmo u podniku. Prohodil jsem s ním jen pár slov, děkuju za ty kolekce, víc nic. Našili mi do hlavy, že táta je špatnej a máma dobrá a já tomu uvěřil. Teď mi to připadá, jako když se učí, že germáni jsou špatní a slované hodní.

Karel60 velkyNa psychiatrii jsem se poprvé dostal asi ve čtrnácti, na dětské oddělení na Karlově. Chodil jsem na základní devítiletou školu a nedokázal jsem se soustředit na učení. Máma mi říkala, ať si sednu k té fyzice, ale já jsem si chtěl ještě odpočinout, a tak jsme se hádali. Ona chtěla, abych měl ve škole samý jedničky, věděla, že já když chci, tak tou hlavou to dokážu. Veškerou fyziku, dějepis, zeměpis, měl jsem od první třídy asi do té osmé samé jedničky, možná jednu dvojku. Ale já jsem trucoval. Babička s maminkou šly napřed na kliniku samy, tam to domluvily a pak už mě tam jenom odvedly. Nebyl jsem zvyklý protestovat, jen říkám, babičko, tady je napsáno psychiatrická klinika, to je blázinec, a babička říkala, ó né, to je nervové oddělení. Nechtělo se mi tam, ale sestra řekla, tak pojď, Karle, a tak jsem šel.

Nejdřív se mi tam moc nelíbilo, musel jsem se převléct do nemocničního oblečení a jídlo mi moc nechutnalo – bral jsem jenom něco, třeba nudle s mákem, koblihy nebo řízek. Ale sestřičky umyly nádobí, což bylo ohromný. Už tenkrát jsem si však začal uvědomovat, že mi psychiatrie neubližuje, ale naopak se mi snaží pomáhat. Měl jsem bujnou fantazii a v mojí hlavě se to hemžilo lidmi. Dneska je maluju. Vím, že jsou to samé pohádky, princezna, hraběnka, hrabě, král, to je všechno minulost, historie, je to překonaný republikou. Tenkrát jsem dostával inzulinové šoky. Ty mi obalily nervy a obšťastnily mě, několik hodin potom v hlavě nebylo vůbec nic. Ta psychiatrie měla kromě negativ i svoje pozitiva, chodili jsme tam do školy a oni nás vlastně vychovávali. Byl tam pan učitel Klika a ten hrál na housle a naučil nás zpívat český tradicionál z 16. století Krásná růže.

„Taky mi pomohla skupinová terapie, ale hlavně ty léky.“

Problém se mnou byl, že jsem se v těch čtrnácti neuměl bránit. Ve škole mě často někdo napadal, byli to takoví vagabundi, co měli čtyřky koule, oni si na nás vždycky někde počíhali, ještě na jednoho kamaráda, a seřezali nás oba dva. Máma mi vždycky říkala, Karle, ty jsi takovej fackovací panák, kdyby byla válka, tak ty bys byl první zastřelenej. Ona máma měla pravdu, jenže se nic neděje, je mír. Ve zprávách je to sice samý násilí, jenže já když jdu po ulici, pořád se mi nic neděje, tak si myslím, že je mír. A na tý klinice tenkrát dospěli k závěru, že když mě někdo napadne, měl bych se bránit.

Byl jsem tam asi čtyři měsíce. Ještě když jsem odcházel z toho oddělení, tak jsem se otočil na sestru a říkám, sestřičko, vy mě propouštíte, ale mně je špatně, já mám nějaký deprese. Ale to tě přejde, Karle, říká sestra Magda, z toho si nic nedělej, to tě přejde. Tak jsem vyšel, ale ty deprese byly. A čtrnáct dní před Vánocema jsem tam byl zase. Později jsem se šel učit elektromechanikem a snažil jsem se učit především geometrii a fyziku. V šestnácti mě začalo bolet a bušit srdce. Říkal jsem paní profesorce, já se učit nemůžu, mě bolí srdce. Jel jsem domů a říkám, babičko, mě bolí srdce, nejsem schopen se učit. Pan doktor přišel k nám domů, poslouchal mé srdce a říkal, že je zdravé a že je to od nervů. Tak mě znova poslali do toho „pasťáku“, dětskýho oddělení. Přivedli mě tam v hrozným stavu, hodně jsem jim to tam pozvracel. Ještě mě poslali na EKG, ale ukázalo se, že mýmu srdci nic není, tak jsem zůstal na psychiatrii. Jak jsem bral léky na hlavu, tak to nakonec ustoupilo a dodnes to dává pokoj.

Nejhorší depresivní stavy ale přišly, když mi bylo kolem třiceti. Do hlavy mi vlítly odněkud z nebe nebo z vesmíru skrz zavřený okno anglo-americký prapory, celej roj. Nutilo mě to k agresi, k napadení druhýho člověka. Udržel jsem se tím, že jsem šel na psychiatrii a nechal jsem se přikurtovat k posteli. Existovala jedna věc, která to likvidovala. Inzulin. Říkám, já bych bral inzulin, co říkáte pani doktorko, a ona souhlasí, jo zkusíme inzulin. Ten už se dneska nedává, ale beru léky, a ty mi pomáhají. Taky mi pomohla skupinová terapie, ale hlavně ty léky.

„Jak maluju, dostávám se do dobrý nálady.“

Celkově jsem byl hospitalizovanej hodněkrát, podle některých pověstí, který kolem mě kolujou, asi třicetkrát. Těžko v paneláku u výtahu předpokládat, že trpím vleklou duševní chorobou. Navenek to není vidět. Projevuje se to paranormálními jevy - zjevují se mi různé postavy a hovoří se mnou - když jsem byl na Karlově, rozmlouval jsem s nimi telepaticky. Nevím, jak se k tomu postavit. Jeden čas jsem to považoval dokonce za holografii. Ovšem teď to převážně považuji za přelud. Jsem si vědom, že jsou to výplody mé fantazie a snažím se je ignorovat. Třeba taková metr vysoká holčička se posadí támhle naproti a já prostě piju kafe. Už jsem k tomu apatickej, nezajímá mě to.

Potřebuji nějakou činnost - když cestuju, to se mi ty nesmysly vykouří z hlavy. Někdy jsem třeba jel do Komořan a pěšky do Komořanskýho lesa a tam jsem si sednul v lese na paseku a maloval jsem přírodu. Jak maluju, dostávám se do dobrý nálady. Pracuju rád, ale nerad vstávám. Dneska dělám pomocné zahradnické práce. Když jsem přišel do Fokusu, pracoval jsem v truhlárně, ovšem dnes už bych si ani nevzpomněl, jak se jmenoval ten truhlářský klih. Na mou mysl také velice blahodárně působí, když mám zájem o to, co se děje tam nahoře, ve vesmíru. Dnes doháním to, že jsem jako malej nebyl na studia. Nejvíc mě těší geometrie – nedávno mě jeden inženýr naučil rýsovat elipsu. Také se snažím studovat algebru, protože to bystří mozek. Kdybych si měl znovu vybírat, čím bych chtěl být, znovu bych šel na elektromechanika. Touha mě vede k elektrickýmu proudu, jak teče elektrický proud měděným drátem.

 

Sedum příběhů o zkušenosti s duševní nemocí bylo sesbíráno v letech 2012 a 2013 v rámci propagační činnosti Fokusu Praha za účelem rozšíření povědomí o problematice duševní nemoci za hranice světa odborníků v oblasti péče o duševní zdraví. Nicméně k jejich publikaci došlo až nyní, kdy byly přičleněny k dalším sedmi příběhům vzniklých v rámci projektu Pinel a sepsaných na základě rozhovorů s klienty Fokusu, kteří si úspěšně našli práci na otevřeném trhu. Na rozdíl od novějších příběhů, které jsou zaměřeny na oblast práce, jsou tyto příběhy formulovány obecněji. Otázky, které byly v rozhovorech kladeny klientům, byly otevřenější a více se nechaly vést samotným vyprávěním. Jejich cílem bylo získat celkovou představu o životě dotyčného člověka a o tom, co pro něj duševní nemoc znamená - kdy a jak vypukla, co se tím všechno změnilo, jak se projevovala a v neposlední řadě také jestli kromě všech představitelných i nepředstavitelných negativ přinesla i něco dobrého.

Cílem tohoto projektu bylo přiblížit duševní nemoc očím laika a alespoň částečně ji zbavit stigmatu, kterým je stále silně zatížena. Lidé postižení duševní nemocí se od ostatních jistě v mnohém liší. Na druhou stranu to, co může z dálky vypadat nepochopitelně, se může při bližším pohledu stát smysluplným - duševní nemoc tak jen v intenzivnější formě ukazuje problémy a témata, s nimiž se v konečném důsledku nějak potýkají všichni - smutek, strach, osamění, smrt ... Snad tyto příběhy čtenářům pomohou na jedné straně překonávat propast mezi světem duševně nemocných a zdravých a zároveň poznat, že mezi lidmi, kteří duševní nemocí trpí, je tolik rozdílů jako uvnitř jakékoli jiné skupiny lidí.

Všechny fotografie jsou ilustrační.