Jaromir61 velkyV mojí rodině se v matčině i otcově linii dědí jakási výstřednost, v ně kterých případech hrani čící s duševní nemocí. Oba rodiče byli amatérští herci a účastnili se filmových komparzů. Otec byl bonviván a měl rád velkou společnost, doma se ukázal tak jednou za půl roku. Vychovával mě hlavně dědeček a poté matka. Po svých rodičích jsem tedy zdědil takové zajímavé a nesmírně život povzbuzující momenty, ovšem když se tyto momenty sečtou, tak tam něco není v pořádku. Neboť všichni herci, všichni, co jsou šáhnutí kumštem, jsou nějakým způsobem kandidáti na duševní nemoc nebo jsou to přímo psychiatricky nemocní lidé. Já jsem se začal lišit od ostatních dětí už od samého začátku svého života. Měl jsem problém už v obecné škole, kde v první třídě většinou děti mívají samé jedničky, ale já jsem měl ve druhém pololetí dvě trojky. Vždycky jsem měl všude nějaké problémy, typická šikana ve škole, která ve mně jenom vzbudila jakousi bezmocnou nenávist vůči ostatním spolužákům. Spolužačky mi neustále strkaly houbu do tašky, do jídla, házely po mně křídou. Později, když jsem chodil na střední knihařskou školu, jsem se kvůli svému podivnému chování dostal na dětskou psychiatrii. Co bylo vlastně na mém chování tak podivného, to nevím. Prostě jsem se lišil a stále se liším, ať se mně to líbí či nelíbí, nemám jinou možnost. Nevidím žádný způsob, jak splynout s lidmi, protože tím bych rozbil svoji osobnost.

Chodil jsem tedy nejdřív k paní doktorce R., která mi velmi vyhovovala. Od té doby jsem navázal s psychiatry kontakt celkem na úrovni v tom smyslu, že psychiatr, který se mě začal ptát na hloupé nesmyslné věci, jako jestli slyším hlasy, tak jsem k němu měl nedůvěru. A když měl zájem mě léčit, tak mi musel přestat klást nesmyslné otázky a klást mi otázky takové, které mi byly k prospěchu a které mi mohly více otevřít vědomí. Později jsem se dostal na psychiatrii pro dospělé, chodil jsem tam i k psychologovi. Stále přemýšleli, co se mnou, ačkoliv to bylo všechno zbytečné, u mě bylo všechno jasné v tom, že jsem se lišil a stále jsem se lišil, ať jsem dělal cokoliv. Protože jsem však dokázal celkem úspěšně zakrývat svou nemocnou podobu, byl jsem dokonce třikrát odváděn odvodní vojenskou komisí, jelikož nevěděli, jestli jsem zdravý nebo ne.

Takto mi tedy skončily tyto dětské roky, já jsem se vyučil, získal jsem místo ve fakultní prodejně, potom jsem se stal zástupcem vedoucí, pak dokonce vedoucím této prodejny. V té době jsem si také na inzerát našel manželku. Byla to krásná léta, při kterých se moje psychiatrické problémy takřka uzemnily. Máti byla v kondici, protože byla stále dost mladá. Všichni přátelé, které jsem získal, byli vynikající lidi, kteří se mnou skutečně komunikovali. Čekali jsme na potomka. Narodil se až devět let po svatbě, po nekonečném čekání. Krátce poté zemřela máti na stále ještě nevysvětlitelnou nemoc v nemocnici, náhle, prakticky bleskově. A otec, jelikož měl cukrovku, tak se u něj začal projevovat takový zvláštní typ šílenosti, vůbec kolem sebe nesnesl lidi, takže žil sám v rozpadajícím se mlýně, který přestavoval na jakési supermoderní zařízení. Otec měl takovou představu, že je vládce, představoval si, že všichni jeho přátelé a příbuzní budou v tomto gigantickém komplexu žít a on bude vládnout shora jako král. Kvůli tomuto svému fantastickému a nesmyslplnému plánu postupně přišel o všechny své přátele. V tom se mu úplně podobám, neboť jsem také ztratil své přátele.

Po narození našeho syna se mi propojilo dohromady několik problémů, které jsem nedokázal unést. Syn se nikdy nenaučil vyslovovat slova babička a dědeček, protože to nepotřeboval - manželka byla sirotek, máti zemřela, když mu byly čtyři měsíce a otec už byl v té době cvok. Dále syn začal trpět Hirschprungovou nemocí, kvůli které absolvoval postupně šest operací, což vedlo k tomu, že se nikdy neuměl smát. Jediný snímek, kdy se směje, je asi, když mu bylo něco přes rok, to je vzácná památka. Za třetí, já jsem dodělával vysokou školu, kulturologii, přičemž jsem chodil ještě na další přednášky z dějin a z hudební vědy, a přitom jsem na plný úvazek pracoval jako dokumentarista na univerzitě. Z tohoto místa mě vyhodil nový ředitel, který byl komunista a neměl rád dějiny. Další problém nastal, když umřel můj otec a začaly dědické spory. Já mám totiž mladší sestru, která mě už od dětství nenávidí. Když se to všechno prolnulo, tak mi asi v hlavě přeskočilo a začalo mi doma peklo, načež mě manželka prakticky dostrkala do bohnického zařízení. Dá se říct, že se mi tam líbilo, nemůžu říct, že bych nějak neschvaloval ty lékařské metody, navíc jsem tam v klidu dopsal svou rigorózní práci.

„Prostě jsem se lišil a stále se liším, ať se mně to líbí či nelíbí, nemám jinou možnost.“

Nejhorší to bylo kolem našeho rozvodu s manželkou, ten se odehrával zhruba tři roky po mé první hospitalizaci. Tento rozvod už znamenal úplný konec, já se s tím stále nemohl smířit. Došlo k tomu, že jsem něco provedl, načež na mě zavolala policii a sanitku. Podle výpovědi jsem ji chtěl hodit přes pavlač. Já tomu nevěřím, to není možné. Opakovalo se to několikrát a následovaly další příhody. Například jsme si koupili srub nedaleko Prahy. Manželce se tam potom nelíbilo, protože zjistila, že se tam někdo zabil. Já jsem se tam uchyloval a jí to vadilo. V té době jsem také začínal ztrácet své přátele. Moji přátelé mi dávali za vinu, co se děje, oni nemohli pochopit, že jsem nemocný, mysleli si, že psychiatrická nemoc, to je pouze nějaká prospěchářská výstřednost, že si to vymýšlím, abych mohl parazitovat na společnosti, na šťastných pracujících lidech, kterým ještě chci zkazit náladu, prostě ty nejhorší nejsprostější pomluvy.

Co se týče samotné mé nemoci, já nemám schopnost, jak to popsat. Třeba jak mě teď zlobí levé koleno, to popíšu přesně, kdy mě bolí, od kolika hodin do kolika. Ale jak můžu takto přesně popsat psychiatrickou nemoc, depresi? Ona na rozdíl od toho kolena přichází naprosto nevypočitatelně a stejně tak nevypočitatelně odchází. Jsem jí vydán na milost a nemilost. Je to něco, co mi komplikuje život, něco, co mi znemožňuje projevovat se společensky v tom, co umím, co znám, co bych rád dělal. Je to stav, když jsem to já a nejsem to já. Je to díra v životě, kdy nemůžu dělat vůbec nic. Přátelé se třeba diví, proč si doma stále nejsem schopen uklidit. Nejsem schopen, nedokážu to. Deprese je v mých očích něco tak obludného, že všechny ostatní nemoci se mi jeví jako pouze drobné problémy. Kdyby se dokázala nasměrovat tak, aby byla prudká, rychlá, bolestivá a najednou skončila, to by se mi líbilo. Ale to nejde. Protože deprese přijde a já nevím, co mám dělat.

Někdy mám sílu třeba si pustit hudbu, na kterou mám náladu, nebo se podívat na nějaký film, a někdy vůbec ne. A je to škoda, protože když v té depresi ležím nebo sedím v křesle jak zvadlý panák, tak si říkám, vždyť je toho ještě tolik, co bych chtěl přečíst. Tak vezmu nějakou knihu, listuji v ní, pořád nic, nechytám se, dám ji pryč, zase další knihu, nechytám se, tak si pustím nějaký film, nechytám se. Pustím si hudbu, nechytám se. Pomáhá mi, když si s někým můžu povídat o věcech, které mě zajímají. Dříve jsem vedl dlouhé rozhovory s přáteli a později jsem našel společníky v jedné hospodě, kam jsem chodil, ale o tyto lidi jsem
postupně přišel.

Dalším projevem mé nemoci je stihomam. Bohužel jsem netušil, že stihomam může nabýt takových strašných rozměrů. Stihomam u mě znamená strach vyjít z bytu. V bytě se cítím výborně a stihomam nemám, ale když vyjdu ven, mám pocit, že mě lidi sledují, že se na mě dívají a že o mě začnou mluvit. Dneska jsem třeba jel tramvají a měl jsem pocit, že tam někomu vadím. Nevěděl jsem přesně komu, tak jsem si začal prohlížet ty lidi a byl jsem si jistý, že asi všichni mi nějakým způsobem chtějí zkomplikovat život. A pak jsem si řekl, že si myslí, že já se naprosto vyhýbám všemu, co souvisí s povodněmi, zatímco všichni ti lidi o nich musí přemýšlet. V tom okamžiku jsem si řekl, že ti lidi mají stihomam z tohoto důvodu a mně je to úplně lhostejné. Ovšem horší byl stihomam, třeba když jsem začal jíst nějakou sušenku v tramvaji a měl jsem pocit, že se na mě všichni dívají, měl jsem pocit, že přijde řidič a řekne mi, že nemám vůbec co špinit tramvaj svými drobky od sušenky.

Kdysi dávno jsem měl jakousi myšlenku, že duševní nemoc lze vyléčit. Když se píše nebo mluví o psychiatrických nemocech, které byly vyléčeny, tak si dnes kladu otázku, jestli to skutečně byla psychiatrická nemoc nebo jenom součást nějaké nekontrolovatelné nálady. Co to bylo zač, jaktože se to vyléčilo? Psychiatrická nemoc, to je pečeť do hlavy, to je jak DNA nebo otisk prstu, to je něco neodstranitelného. Dá se to snad potlačit, ale za deset let se to vrátí a bude to ještě horší, než to bylo. Moje duševní nemoc ještě nemá jméno a zatím na ni nebyly vynalezeny účinné léky. Postupně jsem přestal brát různá zbytečná léčiva jako Diazepam, na kterém jsem se stával závislým, a moje doktorka mi jen jednou za tři týdny píchá injekci. Spíš než, že by mi předepisovala prášky, se zajímá o to, jak žiji, jak se v životě dokážu pohybovat a také jak se má nemoc mění v souvislosti se stárnutím. Pokud člověku někdo pomáhá, je možné se s duševní nemocí naučit žít. Já jsem se s tím, že jsem nemocný, smířil až po rozvodu. Nemoc mě naučila být soběstačný a přijmout zodpovědnost za svůj život. Jsem lidmi a společností vržen někam do kouta, kde mě drží, ale stále nevi- dím, proč bych se měl vzdávat. Je ještě spousta věcí, které bych chtěl poznat a naučit se.

 

Sedum příběhů o zkušenosti s duševní nemocí bylo sesbíráno v letech 2012 a 2013 v rámci propagační činnosti Fokusu Praha za účelem rozšíření povědomí o problematice duševní nemoci za hranice světa odborníků v oblasti péče o duševní zdraví. Nicméně k jejich publikaci došlo až nyní, kdy byly přičleněny k dalším sedmi příběhům vzniklých v rámci projektu Pinel a sepsaných na základě rozhovorů s klienty Fokusu, kteří si úspěšně našli práci na otevřeném trhu. Na rozdíl od novějších příběhů, které jsou zaměřeny na oblast práce, jsou tyto příběhy formulovány obecněji. Otázky, které byly v rozhovorech kladeny klientům, byly otevřenější a více se nechaly vést samotným vyprávěním. Jejich cílem bylo získat celkovou představu o životě dotyčného člověka a o tom, co pro něj duševní nemoc znamená - kdy a jak vypukla, co se tím všechno změnilo, jak se projevovala a v neposlední řadě také jestli kromě všech představitelných i nepředstavitelných negativ přinesla i něco dobrého.

Cílem tohoto projektu bylo přiblížit duševní nemoc očím laika a alespoň částečně ji zbavit stigmatu, kterým je stále silně zatížena. Lidé postižení duševní nemocí se od ostatních jistě v mnohém liší. Na druhou stranu to, co může z dálky vypadat nepochopitelně, se může při bližším pohledu stát smysluplným - duševní nemoc tak jen v intenzivnější formě ukazuje problémy a témata, s nimiž se v konečném důsledku nějak potýkají všichni - smutek, strach, osamění, smrt ... Snad tyto příběhy čtenářům pomohou na jedné straně překonávat propast mezi světem duševně nemocných a zdravých a zároveň poznat, že mezi lidmi, kteří duševní nemocí trpí, je tolik rozdílů jako uvnitř jakékoli jiné skupiny lidí.

Všechny fotografie jsou ilustrační.