Jsem dispečer na autobusovém nádraží Holešovice, komunikuji se šoféry autobusů ohledně vjezdu a výjezdu vozů, kontroluji, aby na nádraží nezajížděla auta atd. Chodím tam od jedné do pěti hodin každý všední den. Pracuji tu asi půl roku a jsem tu spokojený.

Asi před třemi lety mě na požádání manželky a kamarádů hospitalizovali. Byl jsem na dně, nevěděl jsem, co se se mnou děje. Po léčbě mi našli duševní chorobu. Projevovalo se to tak, že jsem byl úplně vyčerpaný, na nic jsem neměl chuť, nic jsem nechtěl, všechno mi lezlo na nervy a prohlubovalo se to víc a víc, třeba jsem po práci zůstal na sedačce až do rána. Byl jsem apatický, bez šťávy, nemohl jsem se na nic soustředit. Taková únava ze života. Navíc jsem později zjistil, že to mám dané geneticky. Duševně nemocná je i moje sestřenice, která ale odmítá brát léky a snaží se to léčit ezoterikou. Já teď můžu díky lékům fungovat. Taky jsem je zkoušel vysadit, ale jakmile jsem je přestal jíst, věděl jsem, že to není dobré.

„Hospitalizovaný jsem byl jen jednou a od té doby je tohle moje první práce.“

Původně jsem vyučený v železo-betonářských pracech. Asi dva roky po škole jsem dělal ve stavebnictví. Potom jsem se poprvé oženil, tenkrát jsem pracoval v Malešicích jako jeřábník. Později jsem asi deset let žil ve Francii, kde jsem se živil jako číšník. Po návratu jsem se podruhé oženil a než jsem byl hospitalizovaný, dělal jsem v zásahové jednotce v Motole. Volali nás k opilým a agresivním pacientům. Jinou práci jsem tenkrát nesehnal - k tomu, abych mohl pokračovat ve stavebnictví, mi už nestačila kvalifikace. Dneska nepočítám s tím, že bych se ke svému původnímu zaměstnání vrátil.

Vladimir46Dispecer velkyV mé současné práci vědí, že mám zkušenost s duševní nemocí a počítají s tím - jednou už jsem takhle volal svému šéfovi, když mi bylo špatně, a on mi dal volno. Nijak jsme to nerozebírali, stejně bychom se nikam nedostali. Ani mimo práci jsem se nesetkal s předsudky - když řeknu ‚duševní nemoc‘, tak většinou lidi ani neví,
o čem mluvím.

Hospitalizovaný jsem byl jen jednou a od té doby je tohle moje první práce. Sice jsem mezitím něco našel, ale to bylo vždycky na dvanáct hodin, což mi doktorka nedoporučovala. Jakmile jsem začal spolupracovat s Fokusem, to bylo asi před třičtvrtě rokem, bylo snazší získat práci jenom na čtyři hodiny denně. Hodně mi v tom pomohla moje pracovní konzultantka. Zprostředkovala mi práci a ze začátku tam chodila se mnou. To trvalo tak měsíc, teď už to nepotřebuji.

Když někdo hledá práci a je duševně nemocný, je důležité, aby se obrátil na nějaké zařízení jako je Fokus, spolehnout se jenom na sebe je těžké. Kromě toho mi hodně pomohla rodina - manželka se se mnou nerozvedla, i když to bylo všelijaké. Pochopila, že mám duševní nemoc, že to nedělám schválně, a dodnes bere ohledy. Hlavně, aby se to nevrátilo, z toho mám někdy obavy. Pamatuji si ten stav, tu bezmoc, kdy člověk chce, ale mozek už nemůže. Přesto bych řekl, že mě duševní nemoc naučila více si vážit života, nehazardovat s ním.

 

Fokus Praha se už od roku 1990 věnuje podpoře lidí s duševním onemocněním a snaží se v mnoha ohledech a rovinách pomáhat těmto lidem zapojit se do společnosti a nacházet smysluplné uplatnění. Zaměstnání patří k jedné z významných složek na cestě k seberealizaci a vnímání sebe sama nikoliv jako pacienta, ale jako člověka. Pomáhat nalézat a udržet si zaměstnání - to je smyslem Centra programů podpory zaměstnávání Fokusu Praha. Na- bízíme podporu ve dvou rovinách. Jednak je to přímá pomoc našim klientům – lidem se zkušeností s duševním onemocněním a v druhé řadě servis zaměstnavatelům, kteří chtějí poskytnout práci.

V průběhu roku 2014 sesbírali pracovníci Fokusu Praha příběhy lidí s duševním onemocněním, jejichž hlavním motivem je práce. Všichni lidé mají své potřeby – chtějí někam patřit, mít své vlastní zázemí, rodinu, mít pocit, že mají ve svém životě nějaký smysl. Jednou z možných cest jak se zapojit do společnosti a moci si obstarat všechny své potřeby, je práce. Jednou z možných cest jak se zapojit do společnosti a jak zís- kat peníze, je práce.

Příběhy mohou být inspirací nejen pro lidi s duševním onemocněním, ale také pro nás ostatní, kdo zdravotní znevýhodnění nemá- me. Inspirací pro nás mohou být zejména v projevené vůli zapojit se zpátky do společnosti. Můžeme se proto v tomto neobvyklém světle podívat sami na sebe a uvědomit si, že jsou lidé, kteří potřebují podporu od společnosti, státu i zaměstnavatelů.

Jak se v příbězích dočtete, mohou se tito lidé stát platnými pracovníky a dá se říct, že v podstatě v jakémkoli zaměstnání. I přesto, že je společnost dosud plná předsudků vůči lidem se zdravotním znevýhodněním a vůči lidem s duševním onemocněním obzvláště, najdete v příbězích ukázku toho, že jsou mezi námi a mohou být prospěšnými osobami v naší společnosti.

Inspirativní čtení přejí pracovníci Centra programů podpory zaměstnávání, Fokus Praha.

Všechny fotografie jsou ilustrační.