Onemocněla jsem asi ve dvaadvaceti, v prvním ročníku studia na vyšší odborné škole cestovního ruchu, turismu a hotelnictví. Měli jsme možnost jet o prázdninách na praxi do Řecka, tak jsme se tam ještě s pár spolužačkami vydaly. Myslela jsem, že to budou jen nějaké pomocné práce, ale dělaly jsme tam regulérní servírky v barech na pláži. A tam se mi rozjela ta nemoc. Když jsem tam jela, měla jsem velkou odvahu, ale neodhadla jsem svoje možnosti. Nejsem komunikativní a extrovertní typ a tam jsme museli mluvit anglicky, což mi moc nešlo. Postupně se to stupňovalo, nejdřív jsem se cítila jako bych byla opilá, takové omámení, potom začaly i hlasy a už jsem nebyla schopná tu práci dělat. Předali mě jinam, pulírovala jsem skleničky a potom už nebylo možné ani to. Udělala jsem tu chybu, že jsem nikomu neříkala, co se ve mně děje, ale potom už tušili, že se mnou fakt něco je. Asi po dvou měsících mě poslali zpátky do Prahy.

Přijela jsem k babičce a tam jsem přestala mluvit, protože mi ty hlasy říkaly, že nemám nic říkat, že mám být zticha. Babička potom zavolala tetě a strýcovi, aby přijeli, a potom mě sanitka odvezla do nemocnice. Když zjistili, že po fyzické stránce je se mnou všechno v pořádku, tak mě poslali do léčebny, do Bohnic. Asi po týdnu mě odvezli do Jihlavy, kam jsem spadala bydlištěm, takže jsem většinu toho pobytu byla v Jihlavě, kde mě navštěvovala sestra. Celkem jsem byla hospitalizovaná asi šest týdnů a naštěstí mi docela rychle zabraly léky.

„Zkušenost s duševní nemocí mě hodně obohatila, teď to beru tak, že to byla nejlepší věc, co se mi v životě stala.“

Po léčebně jsem byla asi půl roku doma a potom mi rodiče řekli, že v Pelhřimově je možnost chodit do Fokusu Vysočina. Tam jsem pracovala asi pět let v chráněné keramické dílně, než jsem se rozhodla přestěhovat se do Prahy. Potom jsem pracovala v chráněné dílně Fokusu Praha do té doby, než ty dílny zanikly, tedy asi necelé dva roky. Potom jsem nastoupila nejdřív do šicí dílny Saletu a potom do Via Rosety, kde pracuji doteď. Je to pracovně-rehabilitační ateliér vedený dvěma sestrami, které jsou zcela na svém místě, mají obrovské pochopení, sociální cítění a empatii. Vyrábíme tam například kosmetické taštičky, ozdobná přáníčka z papíru nebo peněženky z filcu, na které se přišívají různé korálky atd. Kromě toho jsem teď od června do srpna, kdy jsme měli ve Via Rosetě prázdniny, pracovala v projektu organizace Projekt Integrace, což obnášelo práci s textem na počítači a docházení na školení a angličtinu. Mezitím jsem ještě pracovala 3 měsíce na tréninkovém administrativním místě ve Fokusu Praha. Šlo o práci se skenerem, kopírkou, skartovačkou, tvorbu tabulek v Exelu, počítání hotovosti, stravenek apod. Práce tam byla velmi příjemná díky lidem, kteří tam pracovali, prostě tam byla fajn atmosféra. Zažila jsem ale i negativní pracovní zkušenost, kdy jsem byla zaměstnaná v jedné chráněné dílně, kde mojí náplní práce byla hlavně kontrola silonových ponožek a jejich balení, lepení štítků na plechovky od Coca-Coly a prodej jejich výrobků na trzích. Vyžadovali po nás rychlost, chtěli, abychom např. zabalili určitý počet ponožek za den. Sice jsem to stíhala, ale jelikož nejsem zrovna nejrychlejší, musela jsem se opravdu hodně ohánět, aby tomu tak bylo. To vedlo ke stresu a vyčerpání. I se mi zhoršil zdravotní stav. Po měsíci jsem odtud odešla. Říkala jsem si, že mi peníze za to nestojí (tato práce byla na 6 hodin denně, takže peníze byly vyšší než jinde, proto jsem se o ni ucházela), že můj psychický stav je přednější.

Sasa29Vira velkyTeď se cítím fakt dobře, tak jsem se přihlásila na rekvalifikační kurz účetnictví a ráda bych zkusila najít si práci na volném trhu. Ještě třeba před rokem nebo dvěma bych si nedokázala představit, že něco takového zkusím, ale nějak to přišlo. Kurz bude z větší části uhrazen z projektu Baobabu, takže kdyby to nevyšlo, nebude to tolik bolet. Navíc mi ve Via Rosetě po dobu po dobu kurzu pohlídají místo, takže i kdybych potom nezískala novou práci, mám se kam vrátit.

Zatím jsem se nesetkala s předsudky vůči duševní nemoci, to spíš já sama jsem se bála, že si o mně lidé budou myslet, že jsem divná, vysmívat se mi. Jak ve Fokusu, tak ve Via Rosetě i v Integraci měli lidé podobné problémy, takže jsem věděla, že se můžu svěřit a oni mě pochopí. Pracovat ve firmě ve vnějším světě může být těžší, ale záleželo by, jací se tam sejdou lidi, i na volném trhu můžou být fajn. Pracovat tam je pro mě výzva, ale když to nepůjde, tak mi to nevadí, když tak bych zůstala v tom chráněném prostředí, nemám co ztratit. 

Největší problém jsem měla, když jsem přijela do Prahy a bála se neznáma, toho, jací tam budou lidé, to jsem potom asi půl roku měla velké úzkosti, ale naštěstí se to včas podchytilo. Mám štěstí, že mám výbornou rodinu, starší sestra tu bydlí a pomáhá mi, rodiče mě podporují. Když mi bylo špatně, sestra mě hodně zvala k sobě a probírala se mnou tu situaci.

„Protože okolí měnit nejde nebo je to velmi obtížné, koho ale můžete změnit, jste vy sami.“

Zkušenost s duševní nemocí mě hodně obohatila, teď to beru tak, že to byla nejlepší věc, co se mi v životě stala - hodně mě to změnilo. Řekla bych, že už tolik neodsuzuji lidi, dokážu lépe naslouchat, myslím, že jsem vnímavější pro různé odlišnosti. Před několika lety bych si to vůbec nemyslela, to jsem byla v takovém stavu, že jsem za to dávala vinu lidem a přitom jsem si za to mohla sama. Já si totiž mylím, že vždycky člověk má měnit jenom sám sebe, ne měnit okolí, ale prostě začít od sebe a potom
to nějak jde... 

A co bych doporučila ostatním lidem, kteří mají podobné problémy jako já? Když pominu lidi, kteří mi pomohli (rodina, kamarádi, sociální pracovníci, doktoři), nejvíc mi pomohla víra, že můj stav se může zlepšit. Ve chvílích, kdy mi bylo špatně, mě přirozeně nic takového nenapadlo, ale měla jsem i chvíle, kdy mi bylo dobře a bylo „snadnější“ na něco takového myslet. Má rada tedy je, pokud to jen trochu jde, mějte na mysli, že váš stav se může zlepšit nebo ještě lépe, že na tom můžete být tak, že budete moci žít šťastný život. Myslím, že víra v lepší život je základem toho, aby tomu tak doopravdy bylo. Taky mi pomohlo uvědomění, že za své problémy si můžu jen a jen sama a ne mé okolí. Protože okolí měnit nejde nebo je to velmi obtížné, koho ale můžete změnit, jste vy sami. Věřím, že pokud změníte sami sebe, změní se i vztah okolí k vám.

 

Fokus Praha se už od roku 1990 věnuje podpoře lidí s duševním onemocněním a snaží se v mnoha ohledech a rovinách pomáhat těmto lidem zapojit se do společnosti a nacházet smysluplné uplatnění. Zaměstnání patří k jedné z významných složek na cestě k seberealizaci a vnímání sebe sama nikoliv jako pacienta, ale jako člověka. Pomáhat nalézat a udržet si zaměstnání - to je smyslem Týmu podpory zaměstnávání Fokusu Praha. Nabízíme podporu ve dvou rovinách. Jednak je to přímá pomoc našim klientům – lidem se zkušeností s duševním onemocněním a v druhé řadě servis zaměstnavatelům, kteří chtějí poskytnout práci.

V průběhu roku 2014 sesbírali pracovníci Fokusu Praha příběhy lidí s duševním onemocněním, jejichž hlavním motivem je práce. Všichni lidé mají své potřeby – chtějí někam patřit, mít své vlastní zázemí, rodinu, mít pocit, že mají ve svém životě nějaký smysl. Jednou z možných cest jak se zapojit do společnosti a moci si obstarat všechny své potřeby, je práce. Jednou z možných cest jak se zapojit do společnosti a jak získat peníze, je práce.

Příběhy mohou být inspirací nejen pro lidi s duševním onemocněním, ale také pro nás ostatní, kdo zdravotní znevýhodnění nemá- me. Inspirací pro nás mohou být zejména v projevené vůli zapojit se zpátky do společnosti. Můžeme se proto v tomto neobvyklém světle podívat sami na sebe a uvědomit si, že jsou lidé, kteří potřebují podporu od společnosti, státu i zaměstnavatelů.

Jak se v příbězích dočtete, mohou se tito lidé stát platnými pracovníky a dá se říct, že v podstatě v jakémkoli zaměstnání. I přesto, že je společnost dosud plná předsudků vůči lidem se zdravotním znevýhodněním a vůči lidem s duševním onemocněním obzvláště, najdete v příbězích ukázku toho, že jsou mezi námi a mohou být prospěšnými osobami v naší společnosti.

Inspirativní čtení přejí pracovníci Týmu podpory zaměstnávání, Fokus Praha.

Všechny fotografie jsou ilustrační.